Rád cestuji s rodinou autem. Je to nejpohodlnější způsob cestování. Pokud ovšem máme na zadním sedadle dva nudící se prcky, musíte mít nervy ze železa a jasný plán jak je zabavit. A pokud jedete někam dál než k sousedům do Německa, tak to vyžaduje pečlivou přípravu. Chystáme se letos na sever Itálie, prázdniny se blíží, takže začínám zjišťovat potřebné informace. A našel jsem hezkou infografiku pro cestu do Bibione.
Jak ale přežít osmihodinovou cestu?
Můj neosvědčenější trik je zatím DVD přehrávač s pohádkami. Spolehlivě funguje cca dvě hodiny. Pak prcky přestane bavit.
Ze zadní sedačky se poprvé ozývá „Kdy tam budeme?“ – zatím jsem v klidu.
Další na řadě je slovní fotbal. Vzhledem k tomu že děti chodí na první stupeň základní školy, tak se snaží asi pět minut, další půl hodiny tahají nápovědu z rodičů a po půl hodině je to přestává bavit.
„Už tam budeme?“
Další na seznamu aktivit je zastávka na svačinu, zmrzlinu, či cokoli jiného. Jenže kolem českých dálnic je lákadel spousta, ale v Rakousku či Německu nikde nic L
Po přestávce nastupujeme do auta a než se rozjedeme je tu další: „Jak dlouho ještě pojedeme?“. Je jedno co odpovím, otázka padne za pět minut znovu. Pojetí času je očividně relativní.
Příjdou na řadu hračky v příručním zavazadle. Oblíbené držáky na další asi půlhodinu.
„Je to ještě daleko?“ – už mi ten slovní obrat začíná trochu vadit.
Začínají padat zvídavé otázky. Netýkají se nijak času dojezdu, ale vesměs nezvyklostí na cestě. Co je to za značku, kterou jsme právě minuli? Proč postavili ten hrad v pozadí na tak vysoké skále? Proč jsme si nemohli vzít všechny plyšáky do postele, ale jen každý jednoho? Proč jsme raději neletěli? Proč stojíme v té koloně?
„A je to ještě daleko?“ – vrrr
Nastupuje další digitální technika – rozdáme tablet a mobil s hrami. Znamená to chvilku úžasného klidu. Modlím se, aby měly přístroje „plné“ baterky a přehrávám si v hlavě moment, kdy jsem balil do kufru obě nabíječky. Jsem si jistý, že tam jsou, přesto mám chuť zastavit a přesvědčit se osobně.
Nicméně dříve nebo později stejně padne klíčová otázka „už tam budeme?“. A pak znovu a znovu,….
Když dojedeme, jsme všichni ohromně šťastní. Celé to kazí jen vědomí, že za pár dní jedeme zpátky J
Takže máte někdo další tip jak přežít cestu?
Zdroj obrázku: http://bibione.rodinna-dovolena.info/
